Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 1 2 3 4
Drobečková navigace

Hlavní stránka > Názory a komentáře > Genetika nesmí být zničena

Genetika nesmí být zničena



JUDr. Karel Havlíček, zakladatel Stálé konference českého práva

Prohibitivní vlna, která se žene postmoderním (akurátní německá média dávají přednost výrazu „postfaktický“, neboť jim zřejmě přijde přesnější vyjádřit, že důležitá v tomto globálním chaosu není skutečnost, nýbrž to, co stojí za ní; všechno mi napovídá, že to je neskutečnost) světem, hledá další témata. Třeba i pod dojmem všech těch sci-fi příběhů, jichž jsou plné televize a pulty knihkupectví zvlášť v časech kolem vánočních svátků, jedno se přímo vnucuje. Ne že by bylo nějak úplně nové, ale nás by jaksi vlastenecky mohlo těšit, že je nabídl světu brněnský mnich Mendel. Mám na mysli obor, jenž se zove genetika.

Nechci se pouštět do debat o tom, co mi je odborně vzdálené. Genetika je moderní, náročná a komplikovaná věda, která stojí někde na vrcholu základního i aplikovaného výzkumu. Co my, obyčejní smrtelníci, o ní tušíme, jsou zajisté jen drobečky nejasných dohadů. Něco ale víme docela dobře. Genetika štěpí společnost.

Když jsme u štěpení: podobně se to má například s jadernou fyzikou. Na jedné straně nadšení příznivci energie z atomového jádra, na druhé zapálení odpůrci. Můžete to interpretovat jakkoliv. Jeden má za to, že v pozadí stojí všemocná jaderná lobby, podle druhého tahají za nitky zelené prsty aktivistů. Dobrou interpretaci ten spor nemá, ať zaujmete jakoukoliv pozici, stanete se nepřítelem části lidstva. Nedávno mne zaujala analýza společenského chování v souvislosti s atomovým světem, kterou vytvořila Dana Drábová. Za symboly spojené s jadernou energií považuje (parafrázuji): džina v láhvi (miniaturní atom skrývá obrovskou sílu, již neradno vypustit ven), apokalypsu (vypuštění džina – boží dopuštění), alchymii (prvky transmutují), prométheovský syndrom (bohy štve, když se jim znárodňuje oheň), ďáblovo dílo (odpady uložte jinam), zkažené sémě (místo malých králíčků se rodí mastodonti). A jistěže na každém šprochu pravdy trochu. Moudří radní se v 19. století silně vymezovali proti tomu, aby jim dráha – ten nebezpečný železný drak plivající oheň – jezdila přes ves. Dnes to mají jejich potomci daleko na zastávku. Pára umí nadělat pěknou paseku, natož pak štěpení atomu. Lidstvo si to ostatně už nejednou vyzkoušelo – cíleně (v duchu skvělých civilizačních tradic bombami poeticky nazvanými Little Boy a Fat Man) i nechtěně (což symbolizují zdaleka ne tak poetická jména Černobyl či Fukušima). Popravdě nutno ovšem říci, že v tuzemsku, zejména od dob, kdy začal na plátnech kin a na televizních obrazovkách rudolfinský alchymista Josef Kemr rozbíjet atom, pohlíží značná část populace na všelijaké ty jaderné záležitosti s jistým nadhledem, takže ani společenské štěpení z tohoto zdroje není tak silné jako v zemích sousedních, kde už kvůli zavření atomových elektráren vzplály i soudní spory.

Genetika je sice z mediálního hlediska mnohem tišší než jaderný kravál, ale její dopady mohou být přinejmenším srovnatelné – v dobrém i ve zlém. Skýtá totiž netušené možnosti.

Například kdesi ve vlnách na velké louži mezi starou dobrou Evropou a novým světem americkým bublá dnes obchodní spor o geneticky modifikované potraviny a krmiva. Zpozorníte, když se seznámíte například s příběhem kukuřice, kterou francouzští vědci krmili skupinu myší. Část z nich dostávala obyčejnou plodinu, část kukuřici geneticky upravenou. Druhá skupina pokusných zvířat brzy vykazovala pětinásobně vyšší úmrtnost a vysoké sklony k rakovině. Závěr je jasný … ovšem jen do okamžiku, než zjistíte, že francouzským odborníkům bylo prokázáno, že experiment nedovolenými prostředky zmanipulovali. Kde je pravda? Mě se neptejte, nevím to. Jen je obecně známo, že zatímco Evropa mimořádně pozorně a podrobně upravuje výzkum, manipulaci a používání geneticky modifikovaných potravin a krmiv, v USA je trh tímto zbožím zaplaven. V medicínských parametrech tohoto rozporu se nevyznám, ale ekonomické parametry zřejmě tak neproniknutelné nebudou. Neodvažuji se však, nejsa expertem v oblasti genetické úpravy produktů, vyvozovat z toho jakýkoliv závěr. Může být, že tato část genetiky je tichou zbraní hromadného ničení. Může být, že je zcela bezpečná. Správná odpověď, jak už to chodí, bude nejspíš někde uprostřed a v jednotlivých případech nás k ní musí dovést věda. Konečně – první geneticky modifikovanou plodinou, která získala v tuzemsku povolení ke komerčnímu pěstování, se stala kukuřice americké firmy Monsanto typu MON 810, zatímco tou, již použili Francouzi při svých pokusech, byla – kukuřice NK 603 americké firmy Monsanto. Vyznejte se v tom!

Embryonální kmenové buňky. Zdá se, že lidstvo objevilo začátek cesty, jak přeměnit tento specifický materiál v pomocníka při likvidaci dosud neléčitelných chorob a těžkých zranění. Když jsem si takovou větu přečetl, připadal jsem si podobně, jako když jsem v Římě stál na nevzhledných hrbolatých kamenech, v nichž pramení Via Appia. Tak jako nevídaný systém římských silnic umožňoval dosíci prakticky každého důležitého místa v říši, tak lze embryonální kmenové buňky podle všeho proměnit v buňky libovolného orgánu lidského těla. Co může být skvělým příslibem do budoucnosti, může se ale též stát komplikovaným etickým problémem. Právo dospělo k lakonickému, leč velmi srozumitelnému zákazu: Během výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách nesmí dojít k manipulacím s těmito buňkami, které by vedly k vytvoření nového jedince (reprodukční klonování). Mimochodem – nejde o zákaz ledajaký. Nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským genomem je podle trestního zákoníku stíháno tvrdými sankcemi – v krajním případě až dvanáctiletým odnětím svobody (pozoruhodné přitom je, že předchozí trestní kodex, který u nás účinkoval až do konce roku 2009, stíhal stejný trestný čin sazbou o třetinu mírnější – znamená to, že si zákonodárce naléhavěji uvědomil závažnost takového deliktu, nebo že jsme dospěli k poznání o tom, že „lidské inženýrství“ může být mnohem nebezpečnější, než se nám dříve zdálo?).

Nahlédneme-li do dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny o zákazu klonování lidských bytostí (ano, tak se ten dokument nazývá pleno titulo, tudíž si to pojmenování málokdo zapamatuje), zjistíme poměrně plasticky, v čem je pes zakopán. Signatáři protokolu prohlašují hned v preambuli, že jsou si vědomi skutečnosti, že pokrok v oblasti některých způsobů klonování může sám o sobě přispět k vědeckému poznání a k jeho aplikaci v oblasti medicíny a že klonování lidských bytostí se může stát technicky proveditelným, avšak mají též na zřeteli, že umělé vytvoření lidské bytosti cestou úmyslného vytvoření geneticky shodných lidských bytostí je v rozporu s lidskou důstojností a jako takové zakládá zneužití biologie a medicíny. A to už je hodně jiný šálek čaje než hravá homunkula Sirael magistra Kellyho. Tady – zůstaneme-li ještě u onoho geniálního Fričova filmu – nejde o Golema, nejde o jakéhosi androida podobného člověku stavbou těla, avšak ovládaného lidskou inteligencí. Zde nemluvíme o panence Barbie, které generace jejích tvůrců vyrobily od roku 1959 už celou rodinu a okruh přátel a známých a všem vtiskli „panenčiny geny“. Právo tu jednoznačně zakazuje uměle vytvořit kopii konkrétní lidské bytosti a apel zní o to závažněji, že je spojen s přiznáním, že to (zřejmě) jde.

Společnost se s rozvojem vědy a techniky ocitá na rozcestí a před jednu z ulic staví přísnou zákazovou značku. Popravdě řečeno – obávám se, že někoho v této době politické korektnosti dříve nebo později napadne propříště překrýt ústí této zakázané cesty potěmkinovskou kulisou a nahradit „obyčejný“ zákaz jednou z jeho nejbrutálnějších a nejstupidnějších forem – tabuizací. Tak to bohužel euroatlantická civilizace v posledních desetiletích dělá stále častěji a jsou v tom skryta mimořádná nebezpečí. Svobodě projevu a svobodě vědeckého bádání nesmí stát v cestě nic – s jedinou výjimkou ústřední a nedotknutelné svobody člověka a s ní spjaté svobody společnosti. Dokud a pokud bude lidstvo přesvědčeno o etické nepřijatelnosti klonování, dotud a potud musí být toto morální přesvědčení podepřeno právní zábranou ukotvenou pilířem státního přímusu. Problém, jak se můžeme přesvědčovat každým dnem v jiných souvislostech – typicky s migrační krizí a mezinárodním terorismem – se neřeší tím, že se zamlčuje, nýbrž tím, že jsou přijímána opatření, jež je schopen garantovat toliko stát jako nejorganizovanější forma společnosti.

Stát není v těchto záležitostech příliš obratný, jen natolik, nakolik jsou schopní, obratní a zároveň mravní politici, kteří jej řídí. Byla-li tu řeč o jaderné energii, je to ostatně příklad toho, že i v rukou státu se může síla zrozená z vědeckého poznání přeměnit v nástroj tragedie a katastrofy. Avšak jiný, obratnější a zároveň dostatečně mocný společenský instrument člověk ještě nevymyslel a bohdá ani nevymyslí. Princip, který dnešnímu světu možná nějak zvláštně uniká: stát vznikl z vůle lidí, v ústavě prohlašujeme jej my, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, za svůj, tvrdíme, že lid je zdrojem veškeré státní moci, a jsme skálopevně přesvědčeni, že je to svrchovaný, jednotný a demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Ale přitom se mnozí proti státu především vymezují, zatracují jej, usilují o jeho rekonstrukci, ba dokonce naznačují, že jim byl odcizen. To je vskutku postfaktické vidění.  

Vědecký pokrok vyžaduje, aby mu stát garantoval prostředí společenské. V tomto ohledu má nezastupitelnou roli právo. Měli bychom méně přemýšlet o pitomostech – zabránit studentům v pojídání burgerů ve školním bufetu, to nejen není úkol hodný státu, nýbrž navíc se s ním stát zaručeně nevypořádá dobře, neboť do nejbližšího lahůdkářství to nebývá tak daleko. Stanovit a zaručit hranice bránící zneužití výsledků vědy, aniž by byla neodůvodněně omezována svoboda vědeckého bádání a aniž bychom byli nuceni zahazovat příležitosti, které skýtá (vraťme na stůl myšlenku již výše zmíněnou, že pokrok v oblasti některých způsobů klonování může sám o sobě přispět k vědeckému poznání a k jeho aplikaci v oblasti medicíny), to je úkol státu a práva vskutku hodný a nikdo jiný jej splnit nedokáže. Zahazování takových příležitostí vybízí k tomu, aby je nějaký lump zvedl. A lumpové jsou v tomto směru mimořádně zruční.

Říman Cato starší vždy zdůrazňoval, že Kartágo musí být zničeno, a v politickém rejstříku je tato zkratka s oblibou užívána. Jsem přesvědčen, že moderní věda – a genetika do jejího rámce neodmyslitelně patří – nesmí být zničena, i když nové poznatky někdy nás, neznalé smrtelníky, děsí a jsme nakloněni (podobně jako dělníci pražských kartounek v roce 1844 bušili do perotin kladivy) svazovat pokrok nesmyslnými pravidly. Nejsem žádný obdivovatel sci-fi, ale o tom, že samostatná uměle vytvořená bytost ovládající rozumové pochody stejně dobře (a patrně rychleji a přesněji) jako my dříve či později vznikne, nepochybuji. Nevím, zda to bude paralelní lidstvo, pokračování lidstva, jestli to budou naši přátelé, bratři a sestry. Stvoří je člověk, jediný tvor, který je nositelem morálky. A právě mravní kritéria přetavená v moudrý zákon garantovaný státem jsou jedinou reálnou zárukou, že přes štěpicí efekt převratných možností vědy zůstane společnost konzistentní. Ostatně soudím, řekl by asi Cato, že genetika, jaderná fyzika ani žádná jiná studnice poznání nás neštěpí. To štěpení je v nás a jeho linie vede mezi faktickým a postfaktickým životem.

 

(publikováno v Lidových novinách)